autor:

Fotograf Martin Feix - o focení holek

kategorie:
Fotografie
publikováno:
počet komentářů:
0
Fotograf Martin Feix - o focení holek

Fotograf Martin Feix - o nehodách, náhodách a očekávání h

sediva-cara

Pokud někdo skutečně miluje to, co dělá, dokáže o  tom mluvit hodiny a hodiny. Já nechal Martina Feixe mluvit o jeho profesi a zálibě, ve které se snaží snoubit svůj talent a vášeň. Tu občas musí obtížně hledat, ale když  překoná všechny strasti, výsledek stojí za to. Podívejte se nyní na svět hledáčkem tohoto mladého ostravského fotografa a přečtete si, jak jeho tvorbu ovlivňují životní  náhody a nehody.

tumblr_mb3qh9UGPp1qd1lszo1_1280

dvojita cara

•••

Každý, kdo tě zná, ví, že jsi fotograf. Od kdy se za fotografa považuješ ty sám? Kdy nastal ten bod, kdy jsi věděl, že je to spojení vášně i talentu?

Fotím už asi 7 let na digitální zrcadlovky, ale pocit, kdy jsem si sám začal připadat jako skutečný fotograf, ten jsem zažil asi až nedávno. Stačilo vyměnit jedničky a nuly za 35mm kinofilm. Ještě jsem se teda nedokopal k tomu, abych si nafocené kinofilmy vyvolával sám, ale ta doba už snad brzy přijde. A až přijde - budu fotograf.
Talent se projevoval postupně od začátku. Člověk na sobě sám pozoruje pokroky a občas se dostaví i nějaký ten menší úspěch. S tou vášní to je složitější.
Problémů při focení holek je hned několik.

Výsledek nezáleží jen na mně, musí tam být i zájem ze strany modelky. Pokud jde holce jen o to, aby na fotce vypadala pěkně, není ta spolupráce ideální. Modelka mi musí věřit a nechat mi volné ruce. Další problém je, že člověk nemůže fotit zrovna ve chvíli, kdy na to má chuť, jako kdyby například maloval. Je třeba sednout k počítači, napsat holkám, vymyslet co a kde se bude fotit a ještě doufat, že za těch pár dní vyjde počasí. To je dost starostí na to, aby samotná vášeň opadla.

Do budoucna bych chtěl fotit více spontánně. Mít foťák u sebe a přemlouvat holky "z ulice" ať jdou se mnou udělat pár fotek někde za roh. Ale to bych měl asi začít žít trošku zajímavější život.

sediva-cara

Za těch 7 let jsi tedy prošel vývojem, který může byt u fotografa považován za přirozený. Já však vím, že máš za sebou poměrně zásadní životní zkušenost. Povíš nám o tom něco? Jaký vliv to mělo na tvou práci z technického a tvůrčího hlediska?

Před zhruba 17 měsíci jsem měl nehodu na motorce. Předjížděl jsem v mírné pravotočivé zatáčce a střetl se téměř čelně s protijedoucím autem v rychlostech kolem 90km/h. Naštěstí to dopadlo jen těžkým zraněním dolních končetin. 72 dní v nemocnici, 6 operací, půl rok na vozíku a na berlích jsem doteď. Prakticky od té doby neustále poletuji mezi nemocnicí a rehabilitačním zařízením, odkud taky píšu tenhle rozhovor. Foťák jsem vzal znovu do ruky už 4 měsíce po nehodě. Tehdy jsem byl v rehabilitačním zařízení a domluvil jsem se na focení s krásnou barmankou z tamní hospody. To víš, že to nebylo jednoduché. Já jsem fotograf, který kvůli dobré kompozici nezřídkakdy lezl na stromy, balancoval ve výškách a plazil se po zemi. Invalidní vozík je v tomhle zcela zásadní omezení. Ale jak se říká, kdo chce - hledá způsoby, kdo nechce - hledá důvody.

sediva-cara

Je zřejmé, že ty chceš. Jaké jsi tedy našel způsoby, aby tvé fotky splňovaly očekávání? Co vlastně očekáváš od svých fotek a kdy je považuješ za dobré?

Základ povedené fotografie jsou emoce, a to v jakékoliv formě. Možná se mnou bude spousta fotografů nesouhlasit, ale myslím, že technická kvalita je až druhotná. Jestli člověk fotí na film, digitál, kompakt, mobilní telefon nebo u focení sedí na vozíku - pořád je to o emocích. Spousta začínajících fotografů má pocit, že když má holka na fotce např. useklé prsty, tak je to špatná fotka. Ale když fotíte momentku, kór na 20 let starý fotoaparát, přes který toho nejde moc vidět, musí jít tyhle malicherné detaily stranou.

Tohle samozřejmě neplatí u módní a především reklamní fotografie, kde jsou pravidla velice striktní. Digitální fotoaparáty jsou oproti starým analogům mnohem více sterilní a ulhané. Většina fotek by se bez postprodukce nedala ani zveřejnit. Staré kinofilmové fotoaparáty mají své osobité kouzlo a mohly by se tak s nadsázkou stát synonymem samotných emocí.

sediva-cara

tumblr_mb3qqaglml1qd1lszo1_1280

sediva-cara

Z toho co říkáš je zřejmé, že kinofilm ti ukázal zcela nový pohled na fotografování. Troufáš si říct, jakým směrem se teď bude tvoje tvorba vyvíjet? Co plánuješ do budoucna a čeho chceš ve fotografování dosáhnout?

To rozhodně ukázal. Každopádně, komerční práci budu nejspíše i nadále fotit na zrcadlovky digitální. Vývoj mé tvorby je těžké odhadnout. Faktorů, které mou tvorbu ovlivňují, je hned několik. Už třeba jen to jestli zrovna mám nebo nemám holku :)) A taky je spousta věcí, které mne lákají, ale ještě jsem si k nim nenašel cestu. Je to například režie klipů nebo i krátkých, třeba sportovních, dokumentů. Oko a cit, který mi dala fotografie, by se tak převedl na video, které nám nabízí mnohem více prostoru pro předání myšlenky.

Dále máme v plánu udělat pár street-artových věcí s kamarádem Jožkou, kde bych chtěl zkombinovat fotografii a tzv. "stencils" (šablony). A v neposlední řadě bych chtěl cestovat a tak nějak více se otevřít světu a novým zcela různorodým zážitkům.

Ale to je vše ve hvězdách. Nehodu na motorce jsem taky neplánoval a stala se..

sediva-cara

Je ještě něco, co bys rád vzkázal?

Jen možná vzkaz lidem, ať se nebojí života, nesedí na prdeli a plní si sny ...a taky ať nemlaskají u jídla!

 

sediva-cara

(c)MARTIN FEIX

http://blog.martinfeix.com/

dvojita cara

Sdílet článek

Pokud vás článek zaujal a chcete podpořit práci autora, nejjednodušší způsob, jak to udělat, je kliknout na "To se mi líbí". Vaše odezva nás vede k tomu, abychom pokračovali v publikování, a proto děkujeme za každé sdílení nebo komentář. REDAKCE WORN


0 komentářů

Sděl ostatním svůj názor...

Pro přidání příspěvku se prosím přihlašte, nebo zaregistrujte.

Okomentovat


Čti dál