autor:

Vila ve Švýcarsku mluví za vše

kategorie:
Architektura
publikováno:
počet komentářů:
0
Vila ve Švýcarsku mluví za vše

vila ves h

„Máš na léto plány? Myslím ty, co nejdou zrušit.“

„Zkoušel jsem zrušit nesnesitelné pocení, ale nevyšlo to, takže ano.“

„Máš rád Švýcarsko?“

„Kdo by ho neměl rád. Lyže, čokoláda, hodinky...lyže.“

„No a co strávit léto tady u nás? Uvolnila se půlka domu a nájemníci se nastěhují až v září. Krom toho, my s Evou tu nebudeme až do půlky srpna. Vždycky ses chtěl stát spisovatelem a tady by sis mohl konečně v klidu psát a třeba by ti to vyšlo.“

Nechal jsem své ego skučet a vařit se ve vlastní šťávě, a to, že se psaním už deset let úspěšně živím, jsem nezmínil. Volal mi Andy, můj spolužák, co se mnou chodil na všechny školy, kterých jsem absolventem.

„Jak tě to napadlo? Teda, nic nemám a nezní to špatně, ale musíš mi povědět víc.“

 

Zaparkoval jsem auto a vystoupil. Podle navigace je to dům přesně nade mnou. Prošel jsem houštím a stál na zahradě, která stoupala ke sterilně vyhlížejícímu betonovému kvádru.

„Tady to doufám není, taková pevnost.“

 

predel-dekor

 

Dům byl celý z betonu a byl stále zazimovaný. To co podpořilo můj dojem opevnění, byly zatažené žaluzie kolem jeho obvodu. Ihned, co jsem přeparkoval a přivítal se s Andym, jsem je roztáhl a on začal uklízet věci, které si chtěl odvézt. Do domu najednou vstoupilo světlo a já teprve teď chápal, co Andy myslel tou oázou klidu, o které mi do telefonu sáhodlouze vyprávěl. Světlu se do cesty nestavělo nic, kromě knihovny a pár kusů nábytku. Prostor mě ohromil a dlouze jsem vydechl. Okna obepínala celé první patro a přede mnou se rozprostírala zahrada, po které jsem přišel.

„Spát budeš nahoře, jsou tam ložnice.“

Přikývnutím jsem souhlasil, ale pozornost jsem dál věnoval úchvatnému výhledu.

Oči jsem od něj odtrhnul až po tom, co jsem uslyšel, jak můj kufr jede do poschodí. Andy táhnul zavazadla do horního pokoje a mě došlo, že tu nejsou schody. Dlouhá šikmina stoupala pozvolna do patra a mě nedalo, než se jít podívat, kde že končí. První, co mě upoutalo, byl znovu onen výhled. Zdá se, že architekt si dal zvlášť záležet na tom, aby nikdo nezapomněl, že je ve Švýcarsku.

Stál jsem u terasy, která měla přístup na střechu a pohled na příjezdovou cestu skrze široké nízké okno.

„Mrkneme se pak ještě nahoru, tam se ti to bude líbit.“

„Hádám, že další výhled.“

„To jo, ale odkud.“

S úsměvem jsem souhlasil, že se nechám překvapit, a šel jsem za Andym na konec chodby. Byla tam skromná, avšak prostorově štědrá, ložnice a něco jako budoár. Byl tu balkón s výhledem do korun stromů. Všude tu byl velmi sympatický a luxusní nábytek. Nejsem sice znalec, ale zaručeně jsem poznal pohovku od Corbusiera.

„Tady by se mi mohlo líbit“, pomyslel jsem si poprvé.

„Už pojď, chci vidět, jak se budeš tvářit.“

„Na co?“

„Pojď říkám.“

Přešel jsem chodbu, když Andy otevíral dveře na terasu. Vyšli jsme po úzkých schodech nahoru a tam jsem dal Andymu dostatečnou satisfakci v podobě otevřených úst a užaslého výrazu. Celá střecha byla vyložená dřevem a uprostřed té nádhery byl úctyhodně dlouhý bazén, který v momentě smazal všechny mé pochybnosti. Nehledě na to, že po prvních deseti minutách v domě jsem už žádné neměl.

 

vilalf

 

Zbytek odpoledne jsme strávili tady. Se skleničkou v ruce jsem si rád vyslechnul příběh celého domu a utěšoval se představou nadcházejících tří měsíců.

Twin Houses Kastanienbaum
architektura:  Lussi + Halter
lokalita: Luzern, Švýcarsko
realizace: 2011
fotografie: Leonardo Finotti

dvojita cara

Sdílet článek

Pokud vás článek zaujal a chcete podpořit práci autora, nejjednodušší způsob, jak to udělat, je kliknout na "To se mi líbí". Vaše odezva nás vede k tomu, abychom pokračovali v publikování, a proto děkujeme za každé sdílení nebo komentář. REDAKCE WORN


0 komentářů

Sděl ostatním svůj názor...

Pro přidání příspěvku se prosím přihlašte, nebo zaregistrujte.

Okomentovat


Čti dál