autor:

Seoulovské listy: Sářiny zápisky ze světa modelingu 9 tisíc kilometrů daleko, díl třetí

kategorie:
Móda
publikováno:
počet komentářů:
0
Seoulovské listy: Sářiny zápisky ze světa modelingu 9 tisíc kilometrů daleko, díl třetí

Sára je devatenáctiletá Brňačka, která se před pár týdny ocitla 9 tisíc kilometrů daleko od domova, v jihokorejském hlavním městě Seoulu, aby tu nabrala zkušenosti nejen pracovní jako modelka, ale i ty životní. A že se jí obojího dostává vrchovatě se přesvědčte v jejím vtipném a v odlehčeném stylu psaném deníku, který s námi bude pravidelně sdílet.

1. díl najdete TADY a 2. díl TADY a Sářin Instagram sledujte TADY

 

Sára svatebky

 

"Měsíc. Dneska. Přesně na den. Jedna třetina za mnou, dvě přede mnou. Událo se toho celkem hodně. Nenásilně jsem si našla pár oblíbených míst, mám o spolubydlící méně (pár dalších na cestě…), v koupelně to smrdí, jako by tam něco zdechlo (mám nepatrné tušení, že to byla moje důstojnost) a měla jsem tři práce. Za měsíc. Ahahahahah."

 

Sára Glum

 

"Na to, že už jsem zase sama sebou jsem přišla v celkem obyčejnej den. Od rána jsme jezdili po castinzích, různě jsme lidi vysazovali a zase vyzvedávali, až jsem v autě nakonec zůstala jen já a moje nejnovější ruská spolubydlící, kvůli které jsem byla vystěhovaná na samotku, aby si totiž holky mohly spolu povídat (já si přece můžu koupit Wilsona).

Samotka se ale dá zamknout, takže si nestěžuju. Ona stejně nemluví moc dobře anglicky, vždycky to spíš zní jako zaseknutý rádio, když z ní vypadne nějaký jedno nebo dvě slova, tak ji moc neprožívám."

 

 

"Každopádně nás čekal poslední casting ten den a tak jsme vyšly pár pater a bookerka nám otevřela dveře a najednou všechno zmizelo. Slyšela jsem pět zatajených dechů a já naopak propukla v obří záchvat smíchu, protože jsem to v pozici modlící se Panna Marie zaparkovala na zemi přímo přede dveřmi. 

Tu práci jsem samozřejmě nedostala, protože celý můj casting provázelo poprskávání, jak jsem se chtěla smát a nemohla. Ale potkala jsem slečnu z Česka, kterou teď potkávám docela často a to je super! Není nad to si zanadávat hezky po našem."

 

 

"Ta spolubydlící, která odjela, byla ta Brazilka, o které už jsem párkrát mluvila. Ačkoli nebylo mé hobby poslouchat portugalštinu do tří do rána (nikdy jste přesně nepoznali, jestli je šťastná nebo naštvaná), celkem mi chybí, protože byla jediná ochotná se mnou komunikovat v angličtině.

Příští týden odjedou oba Američané a už je to jenom já a Rusko. Super… FML. Nechci svoje problémy házet na cizí, ale myslím, že vím, odkud se sem tam objeví migrénka."

 

 

"Poprvé za život jsem vděčná alergii pouze na traviny a pyl. Kdybych byla alergická na plísně, tak už jsem dávno mrtvá a rozložená stejně jako veškerej obsah koše v koupelně, kam se radši nedívám (vedu si své odpadky, aby mě nikdo nemohl nařknout z toho, že jsem prase, protože to určitě nejsem). V koupelně je ta plíseň všude. A taky nespláchnutej záchod, to je klasika.

Není lepší cesta jak začít pondělí než pohledem do po… užitýho záchodu. Kdyby nám vedení třeba alespoň poskytlo savo, nebo něco, tak už jsem to dávno umyla. Do háje s nějakou hrdostí, já mám ráda čistou koupelnu. Ale už z tak těsnýho týdenního rozpočtu ještě kupovat vybavení do domácnosti, tak kde to jsme...?"

 

 

"Každopádně jak jsem již zmínila, dnes je to přesně měsíc co jsem tady a ať už jsem chtěla, nebo ne, našla jsem si pár oblíbených míst. Prvním z nich je kavárna s belgickou čokoládou a kávou (příhodné). V jedné velké pobočce v centru jsem měla svou první práci a koupili mi tam dort a čokoládu na svačinu (tak se tady ty holky krmí běžně, salát vám v práci nikdo nedá… ne že já bych o něj stála). A mně to zachutnalo. Líbil se mi i interiér a tak jsem si našla na mapě jejich pobočku v naší čtvrti a jedno pondělí jsem si tam vyšla.

Byla jsem pryč tři hodiny. Obešla jsem všechny klikatý uličky, potkala jsem asi šest svastik (pořád jsem si ještě nezvykla na místní význam), málem jsem vešla na dálnici, ale kavárna nikde. Tak jsem aspoň prošmejdila celý Dangsan a šla jsem se sklopenou hlavou zpátky, hladová a neuspokojená. Samozřejmě že jsem tu kavárnu nakonec našla, úplně jinde než měla být, ale našla. Mám ji jen kousek od domu. Když jsou mi hvězdy nakloněny, tak mám možnost se v tomhle počasí trochu zahřát."

 

"Potom jsem si oblíbila ještě vietnamskou restauraci, což je v Koreji trochu ironie, ale budiž. Podařilo se mi vždycky být poblíž, když byla otřesná zima, menu mají v angličtině a ta jejich kuřecí polívka je vážně dobrá. Nejen, že je to celkem kotel (za devět dolarů ještě aby nebyl), ale je to prostě vývar ve kterým neplave zas až tolik exotických věcí.

A zahřeje. A můžete si do ní naházet kolik chcete pálivých papriček a to potom nabere všechno ještě jiný rozměr. Kéž by to bylo blíž než hodinu metrem od domu."

 

"Z počátku se moje jídlo skládalo z McDonald’s a balených toastů. Když jsem si po 3 týdnech tady stoupla na váhu a moje už tak katastrofální čísla se ještě snížila, tak jsem se jenom zoufale opřela čelem o protější zeď a kroutila jsem hlavou. Chvíli jsem přemýšlela, jestli tady ty hamburgery nejsou z jedlýho papíru, protože mi to nešlo na mozek.

Kolena mám jak Arab (ten kůň, ne člověk). Dělali jsme si srandu, že vypadám jak Glum. A za poslední týden a něco už i jím jak Glum. Tuňák je vhodné jídlo ve kteroukoli denní dobu na sto pět způsobů. Ne vážně, jestli ta váha ještě půjde dolů, tak podávám demisi."

 

 

"A teď k práci. Můj splněný sen se svatebními šaty. A den na to jsem se dozvěděla, že rovnou dvakrát. Je to krásný pocit. Samozřejmě trochu bolestivý, když se občas nějakej špendlík pohne víc nahoru nebo dolů než by měl být. První práce byla editorial pro magazín, který vyjde v polovině prosince, a já už se nemůžu dočkat.

Šaty nebyly tak kolosální jako ve druhé práci, ale nedá se říct, že by nebyly nádherné. Zásobovala jsem všechny tisíci fotek, načež mi všichni navrhli, že bych s tím měla poslat rovnou i pozvánku na svatbu. Moc se mi líbil koncept."

 

 

"Ze začátku jsem se trochu divila, protože mi ten ateliér na svatební fotky přišel strašně ponurej. Když mi pak ale bookerka poslala všechny fotky ze zákulisí tak jsem úplně otočila. Všechno mi to připomínalo baletky od Degase. Impresionimus jak se sluší a patří, to dokážu ocenit. A tak jsem vážně zvědavá, jak to bude vypadat v hádéčku.

A v obou případech jsem měla nehorázný štěstí a všichni byli milí, a hodní a snažili se mě moc netahat za vlasy a tak. Po pár hodinách u mi opakování slova „beautiful“ sice trochu zvedalo tlak, ale když byli všichni včetně klientů spokojení, tak jsem byla spokojená i já."

 

 

"Druhá práce měla být taktéž editorial a měla jsem jí se svou brazilskou spolubydlící. Nakonec každá z nás měla 20 šatů, protože se to zvrhlo v katalog. Byla jsem jak panenka. Bylo to super! Šaty byly obří, obrovitánský, k jedněm mi dokonce nasadili korunku (joooo!) a já jsem tam běhala s úsměvem na tváři a nutila bookera, ať mě vyfotí v každým modelu.

Nedá se říct, že by po pátých šatech ještě stále sdílel můj entuziasmus, ale neřekl nic nahlas, tak jsem byla urputná dál. Jsem nadšená sama ze sebe, to je asi trochu divný… Můžou za to ty šaty. Většina (soudných) žen je v nich nádherná."

 


"Protože Jessica měla potom ještě jednu práci, byla jsem násilně donucena ten den poprvé sama použít metro. Trochu jsem se zastyděla, protože korejské metro je dělané pro blbečky. Je tady myslím 11 linek, každá má svou barvu a všechny se protínají se všema.

Šestkrát blikne upozornění, než vystoupíte, na to, kde vystoupíte. Doma jsem byla asi za pětatřicet minut a dělala jsem, že už si radši nepamatuju, jak jsem nenápadně prosila o nejjednodušší možnou variantu. Ehm..."

 

 

"A ještě jsem vyzkoušela korejský víno z malin. Zatím co doma byli během oslav (či co to vlastně bylo) naší pětadvacetileté svobody všichni akční, tak já jsem baštila celej cheesecake a zapíjela to překvapivě dobrým vínem. Měla jsem totiž roční výročí se svým přítelem (já vím, za tu vzdálenost bych si měla dát metál).

Vystřihla jsem si večer ve stylu Bridget Jones a potom jsem se ze sedu posunula do lehu a spala jak miminko. Nevím, co do toho dávají, ale ten večer jsem byla překvapivě moudrá. Přidala jsem si to na seznam „propašovat ve velkym kufru. Dny ubíhají, práce žádná a teplota klesá. Sakra. Pořídila jsem si kabát a tři dny na to se mi rozbily podpatky. Sakra. Mé pocity jsou opět smíšené..."

Sdílet článek

Pokud vás článek zaujal a chcete podpořit práci autora, nejjednodušší způsob, jak to udělat, je kliknout na "To se mi líbí". Vaše odezva nás vede k tomu, abychom pokračovali v publikování, a proto děkujeme za každé sdílení nebo komentář. REDAKCE WORN


0 komentářů

Sděl ostatním svůj názor...

Pro přidání příspěvku se prosím přihlašte, nebo zaregistrujte.

Okomentovat


Čti dál