autor:

Janja Prokić: rozhovor v útrobách VŠUP

kategorie:
Interview
publikováno:
počet komentářů:
0
Janja Prokić: rozhovor v útrobách VŠUP

 

 

Možná máte rádi šperky, možná vůbec ne. Takový pohled do zákulisí jejich tvorby, je ale exkurze zajímavá téměř pro každého. Světem krásných doplňků Vás provede Pipilotti z blogu Jedenáct Koček, která si povídala s Janjou Prokić . Ta není známá jen jako autorka barevných ptačích broží z moduritu, ale ve dvojici s Nastassiou Aleinikavou vytvořila také kolekci Lure, jež získala nominaci za nejlepší kolekci šperků Designbloku i nominaci na cenu Czech Grand Design.

 

Janja: Já mluvím hrozně rychle.

 

Já vím. Slyšela jsem s tebou rozhovor v Modeschau a pálila jsi jak dělo. Zas je dobře, že mi toho o sobě hodně povíš.
Janja: No, to se bojím, že právě není úplně dobře...

 

Odkud jsi a jak dlouho žiješ v Praze?
Janja: Žiju tady skoro 19 let. Přijeli jsme sem s rodičema v prosinci '93. Jsem z Bělehradu a odstěhovali jsme se, když začala válka. Nejdřív sem přijel na půl roku táta a pak jsme přijeli s mámou na týden na návštěvu a za další půlrok jsme se sem natrvalo odstěhovali.

Proč do Prahy?

Janja: No, protože ČR neměla vízovou povinnost. Byla to jedna z posledních zemí, které uzavřely hranice. Proto je nás tu tolik Jugošů...

 

Vídáš se s expatama z bývalý Jugoslávie?
Janja: Mám pár kámošů. Víceméně se všichni mezi sebou známe. Známe se tak mezigeneračně, prostě se nebavíš jen s mladejma lidma. Ale mám vlastně jen několik kamarádů. Tady na škole mám třeba skvělýho kámoše z Bosny; je s ním hrozná sranda.

 

Když jste přijeli do Prahy, tak ti bylo devět. Nastoupila jsi hned normálně na základku?
Janja: No, za čtyři dny, v půlce školního roku.

 

Jak jsi to snášela? Co jazyk?
Janja: No, já jsem měla skvělou třídní. Ta mně hrozně pomáhala s češtinou. Měla jsem slabikář a chodila jsem každý den na doučování. A pak jednou týdně asi až do šestnácti. Malý děti to ale celkem rychle nasajou.

 

A rodiče se tu adaptovali dobře?
Janja: Jasně. Začali tu makat a jsou tu furt.

 

V souvislosti s válkou a s tím, že jste vlastně utekli před bombardováním, jak tě ve škole přijali ostatní děti? Jak to vnímali?
Janja: Já myslím, že tohle moc neřešili. Nebo jsem jim možná tehdy špatně rozuměla.... Pamatuju si, že se mi jednou chtělo hrozně na záchod a pořád jsem jim to ukazovala, předváděla a oni říkali "záchod" a já říkala, že ne, záchod ne - a pak jsem musela napsat na papír WC a oni my vysvětlili, že se tomu říká "záchod".

 

Jak potom pokračovalo tvoje studium?
Janja: Na základku jsem chodila ještě tři roky, ale moc mě to nebralo. Pak jsem přestoupila na osmiletý gympl na Buďánka, to je gympl Mensy. To pro mě byla nejlepší škola. Výborný kolektiv - s těma lidma jsem si skvěle sedla.

 

Takže máš vysoký IQ?
Janja: Haha, bejvávalo...

 

 

jana prokic hl 1

 

To se nemění.
Janja: Ale vůbec necvičím.

 

Jak tě napadlo jít na tuhle školu? To si rodiče jen tak řekli: je chytrá, necháme jí změřit IQ?
Janja: To bylo přes kamarádku. Asi dva roky po nás se k nám na sídliště přistěhovala jedna rodina z Bělehradu. Rodiče se skamarádili a vlastně se bavíme doteď. Jejich dcera Mária na Buďánka začala chodit, a tak jsme se o tom dozvěděli i my. Bylo to tam výborný. Měli jsme volnost soustředit se na to, co jsme chtěli. Měli jsme strašnou spoustu volitelných předmětů.

 

Kdy jsi začala inklinovat k umění?
Janja: Hele, od mala. Jedna z prvních hraček, který jsem dostala, byla modelína. Moje kmotra má dodneška takového koníka, co jsem vyrobila asi ve čtyřech, pěti letech. Přinesla jsem jí ho a ona mi nejdřív nevěřila, že jsem ho udělala sama. A tak jsem ho musela udělat znova. Pokaždý, když přijedeme na návštěvu, musíme se na něj jít kouknout do vitríny. Prý vždycky věděla, že jsem šikovná a že tohle budu jednou dělat.

 

V souvislosti s tvými začátky se mi vybavují takový ty barevný šperky z moduritu, který jsi před lety vyráběla...
Janja: No, tyhle moduritový věci vznikly úplně náhodou. Šla jsem do výtvarných potřeb a objevila jsem tuhle hmotu která svítila ve tmě - a já jsem strašně infantilní, úplně šíleně, takže ze všeho, co svítí ve tmě, nebo se třpytí a bliká, jsem já úplně vyřízená. Tehdy jsme ještě s kámoškou Káčou Čechovou skupovaly různý korálky, a tak jsme začaly vyrábět šperky. Říkaly jsme si Bobule Corporation.

sediva-cara

To ještě funguje?
Janja: Už ne. Já už to nedělám asi tři roky. Ani nevím, jestli to Káča ještě dělá. Frčelo to ale docela dobře.

 

Taky jsem měla takový dívčí emo období a mám od vás hřebínek do vlasů s lebkama a anténkama.
Janja: Jó? Ty jsem měla hrozně ráda, ty hřebínky s anténkama! Pak jsem spolupracovala na jedné přehlídce pro NoD se dvěma kámoškama, Petrou Hudečkovou a Alžbětou Valentovou. Ony ušily modely a já k tomu vyrobila šperky. Udělala jsem takovej obří zlatej náhrdelník z asi šedesáti buvolích lebeček a malejch kostiček, byl to takovej val. K tomu byl takovej vesnickej model s "goblénem" - jak se to řekne česky?

 

Goblén nebo gobelín. Ale goblén zní francouzsky a vznešeně, to klidně říkej dál.
Janja: Tak k tomu jsem vyrobila poprvý slepici a kohouta. To bylo už dávno, asi před deseti lety. To jsem byla ještě na střední. Moc se to líbilo, a tak jsem udělala pár takových ptáčků, ale bylo to docela náročný, tak jsem to vždycky vyrobila jen tak pro známý. Pak jsem začala dělat jenom ptáky, což se dost rozjelo. Prodávaly se i v Artělu a v butiku u Nademlýnský a bylo to hodně v časácích]. Takže dobrý. No, a teď mě ptáci už zase vůbec nebavěj.

 

U tebe je hodně vidět, že vždycky děláš něco intenzivně a pak to opustíš a děláš zas něco jiného, i když se to předchozí třeba hodně líbilo a dobře se to prodávalo. Líbí se mi, že neustrneš na jednom místě a posouváš se dál. Proč dělat stále totéž jenom proto, že se to líbí hodně lidem, že jo?
Janja: Přiznám se, že při tý tvorbě moc nemyslím na lidi, co si to pak kupujou.

 

 

jana prokic hl 2

 

Což je zajímavý, protože tvoje věci mají docela hodně fanoušků, ne?
Janja: Já jsem přesvědčená, že to je hlavně kvůli tomu. Dělám to tak, aby se to líbilo mně, abych byla spokojená. Když se to pak někomu líbí, tak super, když ne, taky super.

 

Teď jsi na stáži v ateliéru K.O.V. na jeden rok, ale jinak studuješ sochařství?
Janja: No, původně jsem studovala malbu na akademii (AVU) u Skrepla. Pak jsem přešla sem, na VŠUP, nejdřív jen na roční stáž ke Kurtu Gebauerovi. To mě hrozně bavilo, a tak jsem úplně odešla z akády sem. No, a nedávno mě napadalo jít na stáž k Evě Eisler na K.O.V., tak tady jsem teď. A příští rok diplomuju.

 

Tak budeš dospělá.
Janja: To právě ještě ne. Jen jsem si to studium hodně prodloužila.

 

Jela jsi na nějaké zahraniční stáže?
Janja: To ne, ale žila jsem skoro tři a půl roku v Bretani.

 

Měla jsi přerušenou školu?
Janja: Ne, já jsem přejížděla sem a tam. Vždycky dva týdny tady, dva týdny tam. Odstěhovala jsem se tam se svým bývalým chlapíkem. Pořídili jsme si tam pozemek na samotě - les, louka, jezírko - a byla tam polorozpadlá bouda, kterou jsem používala jako aťas. Postavili jsme si tam na bydlení takovou dřevěnou chaloupku.

 

Ty máš prostě ráda přírodu a samotu, viď?
Janja: Hele, odcaď pocaď. Určitě mě to hrozně nabíjí, ale tam jsem nerozdejchala tu úplnou samotu. Tady v Praze mi zase ta příroda chybí. V Bretani jsme si pořídili kozy, slepice, husy, kachny, koně - ne k jídlu, ale jako kámoše.

 

Co tě vlastně v tvorbě inspiruje? Příroda?
Janja: Miluju přírodu a hlavně zvířata. Zajímá mě třeba zvířecí symbolika v různých kulturách, šamanismus a ezo. To mě baví. Ale i ty florální motivy hodně používám. A hlavně je všechno - ať už volný umění nebo šperky - založený na tom, co momentálně prožívám, na osobních věcech.

 

Tyhle věci se hodně objevují v takové "inspirační knize", kterou jste dělali do školy jako součást poslední semestrální práce. To mě přivádí k té kolekci Lure, o které se poslední dobou hodně mluvilo - jak jste s Nasťou přišly na to, že uděláte něco spolu? Během studia takovéhle kolaborace asi nejsou úplně běžné.
Janja: To vzniklo tak, že já jsem potřebovala od Nastěnky poradit se sponama na ty ptačí brože. Dělala jsem si tu šperkařský kurz a šly jsme spolu jednou ze školy a já jsem obdivovala ty její barokní brože a "Květy zla". Tak jsme se nějak daly dohromady. Na tom kurzu jsem také poprvé zkusila takovou techniku využívající vosk [technika lití kovu do tzv. ztraceného vosku]. To je nejbližší tý sochařině.

 

Jak se to dělá?
Janja: Z vosku uděláš ten kus a pak se to odleje a dostaneš zpátky kov. Z toho opracovanýho kovovýho modelu se pak udělá forma a do tý se to pak leje znova. Všechny šperky Lure jsou ale v originále každý jenom jeden kus. S tím jsem začala už rok předtím, na tom kurzu. Udělala jsem svůj oblíbený prsten, jeden náhrdelník a liščí náramek. Nastě se to líbilo, a tak jsme začaly spolupracovat. Navíc také používala ten vosk.

 

Takže jste měly stejnou technologii, ale každá jste dělala svoje šperky zvlášť.
Janja: Ano, v rámci Lure máme každá svojí kolekci.

 

Úspěchem kolekce Lure byla i nominace vašeho dua na cenu Czech Grand Design v nové kategorii "Designér šperku roku". Jak se coby studentka vyrovnáváš se slávou? Nezpychneš?
Janja: Haha. Pracuju na tom, abych nezpychla. Hrozně moc si té nominace vážím. Přišlo mi neuvěřitelný, že se to odborníkům líbilo. Když jsem to vyráběla, občas jsem zaslechla "jé, to je hroznej kýč."

 

Mně připadají ty vaše šperky unikátní tím, že postrádají mezi designéry oblíbené minimalistické vyjádření, ale jsou takové bohatě zdobené. Tohle se mi zdá mezi pracemi českých designérů prostě jiné. Myslíš si, že jinakost těch šperků souvisí s tím, že ani ty ani Nastěnka nejste původem Češky a čerpáte tak přirozeně z jiných kulturních tradic?
Janja: Já myslím, že to v tom určitě bude. Já s kýčem pracuju často i ve svý volný umělecký tvorbě a miluju ho. Zbožňuju třeba svatý obrázky. Chodím po bazarech a blešácích a sbírám kýč. V tom se docela vyžívám. Ale s tím kýčem celkem hodně narážím na nepochopení.

 

Na nepochopení z jaké strany? Ze strany spolužáků/kolegů?
Janja: No, tak ti už si na mě snad docela zvykli. Já jsem strašně vděčná za toho Kurta [Gebauera], že mě pochopil.

 

Nebývá to právě trochu problém té školy, že ti formuje vkus a rozděluje ho na "dobrý" a "špatný"?
Janja: No, určitě. Ale myslím, že to je možná specifický pro český prostředí. Tím, že to je malej stát a celá ta umělecká scéna je hodně malá, tak všichni dělaj to samý. To mě trošku nudí. Když se podíváš jinde po světě, tak zjistíš, že to je rozmanitější. Přijde mi, že se tu lidi možná i bojí dělat něco jinýho. Ale zárověň si myslím, že ti lidé, co studují, se nestylizují programově do něčeho, co je zrovna "in". Já si dělám ty věci vyloženě pro sebe. Nepřemejšlím nad tím, co ty diváky bude zajímat, což je možná i špatně. Asi by nad tím člověk uvažovat měl, když se to rozhodne dělat naplno. Ale mě to spíš obtěžuje, zaměřovat se hlavně na příjemce.

 

 

jana prokic hl 3

 

Principy svojí tvorby jsi už celkem popsala. Zaměřuješ se hlavně na přírodu, také na sebe - řešíš si skrze tvorbu osobní prožitky a pracuješ s kýčem. Chceš ještě dodat něco ke svojí filozofii?
Janja: Já se snažím, aby ty šperky měly nějaký význam - asi to vyzní strašně - jakoby šamanský. Šamanismus mě baví. Vždycky ty moje věci mají nějaký rituální podtext. V něčem je pro mě ta tvorba vysvobozující. Já si tou věcí, kterou vyrobím, vyřeším nějaký problém.

 

Teď už ty a Nastěnka zase pracujete každá zvlášť. Znamená to, že Lure byl jenom takový jednorázový projekt? Nebo plánujete v budoucnu nějak pokračovat?
Janja: Ano, ale myslím, že s Nastěnkou budeme ještě někdy pokračovat.

 

Jak vaše spolupráce probíhala?
Janja: Bylo to skvělý, protože jsme spolu byly zavřený v dílně skoro dva měsíce. Jsme každá úplně jiná temperamentem. Já jsem vždycky začla pěnit, Nastěnka přišla a objala mě. Ona je taková jemná. Pak zase ona měla pocit, že to nemá smysl a já jsem běhala po dílně a snažila jsem se jí nějak nakopnout. Ona je taková přemýšlivá a rozumná. Já v sobě tohle vůbec nemám. Jsem spíš impulzívní. Tím to bylo skvělý spojení, dobře jsme se doplňovaly.

 

Kam směřuješ se šperkem dál? Na tvojí poslední klauzuře byl vidět posun více k florálním motivům a kameny zmizely úplně.
Janja: No, mně chybí podstatná část, kterou jsem kvůli časové náročnosti nestihla dodělat. Makala jsem na tom celý semestr a hodně jsem se na tom naučila, ale určitě bych tu původní myšlenku chtěla dotáhnout do konce.
Měl to být takový set: náramek, brož a řetízek. Jednotlivé kousky se dají nosit zvlášť a zárověň se dají zasadit do sebe a vznikne obrovský náhrdelník. Ten náramek měl být vlastně přívěskem, jenže váží 600 gramů a nemůžeš ho mít na řetízku, protože ti urve krk.
Hlavní myšlenka se točila okolo hrdinských atributů - podle toho, který ti chybí, si vybereš jedno zvíře, které ten atribut symbolizuje. V kombinaci s těmi kameny si tak můžeš doplnit tu sílu, kterou postrádáš. Takže budu ještě dělat prstýnky a brože. Bude tam liška, medvěd, vlk a pták. Podle toho si mužeš navolit, co potřebuješ, nebo co cítíš, že ti chybí.

 

Kde se dají tvoje šperky koupit? Kolekce Lure sice existuje po jednom kuse, to však neplatí pro ty prstýnky. Ty se asi celkem dobře prodávají, ne?
Janja: Ano, ty se dají množit. To je vlastně trochu moje konfekce. Mám je v Artělu, budou v DOXu (až je tam donesu) a jinak si je můžete objednat přes moje stránky. Chtěla bych se exportovat někam do zahraničí, šoupnout to do Paříže a do Londýna.

 

Máš tam nějaké kontakty?
Janja: No, jednak mě kontaktovali z nějakého časáku a pak taky z Ameriky. Musím si oběhat nějaký papíry, abych to mohla prodávat ven.

 

Zbylo vám ještě něco z té kolekce Lure, nebo už je rozebraná?
Janja: Co se týče těch velkých kusů, tak na ty se ozvali nějací zájemci. Ten úplně první náhrdelník, co jsem vyrobila, jsem prodala jednomu úžasnému pánovi, který ho koupil své manželce. Jsem s ním v kontaktu a občas zajdeme na kafe a povídáme si o knížkách.

 

Taky mám zkušenost, teda z té opačné strany, že mezi zákazníkem/fanouškem a designérem vznikne hezký vztah. Není to pak jen anonymní obchod, kde člověk neví a ani ho nezajímá, odkud ten výrobek je a jaký je jeho příběh.
Janja: Já mám vůbec dobrou zkušenost se zákazníkama. A mám ráda prodejní akce typu Designblok a designSUPERMARKET, protože přijdu do styku s těma lidma. Můžu si tipnout, co by se jim mohlo líbit. Když si pak někdo odnese tvojí věc a ty víš, že jí bude nosit, tak to je krásný pocit. Včera mi přišla ememeska od kluka, který koupil svojí přítelkyni brož - předělávala jsem mu svůj prsten na brož - a poslal mi její fotku s tou broží. Včera dokonce oba přišli na kluzury a k ní se to vyloženě hodí. To mě dojalo.

 

Co ty sama nosíš za šperky?
Janja: Svoje šperky a Nastěnky. Od ní mám svůj nejoblíbenější prsten z "Květů zla". Jinak jsem teď domlouvala nějakou výměnu s Evičkou Růžičkovou, ta má teďka taky kezký prstýnky původně dělaný taky z toho vosku. Chtěla bych si u ní pořídit rovnou tři a nosit je dohromady jako takový kokon.

 

A ten zlatý prstýnek, co máš teď na ruce, ten jsi náhodou nedělala ty?
Janja: Ten dostala moje máma od svý mámy a mám pocit, že ona ho taky dostala od někoho.

 

Takže rodinná památka.
Janja: Má naprosto nadčasovej, hustej design.

 

Kdo je pro tebe zajímavý mladý návrhář nebo designér na český scéně?
Janja: Mě hodně baví od nás z aťasu Markétka Kratochvílová, která dělá šperky a také Adéla Fitková, ta teď udělala moc pěkný nábytek na svojí klauzuru; nejvíc se mi líbila židle pro uražené milence.

 

Nosíš oblečení od nějakýho českýho návrháře?
Janja: Hodně mě baví Kristýna Javůrková [Jakoby]. Mám sice normálně ráda takový zdobný holčičí věci a ona to má minimalistický, ale baví mě na tom ta multifunkčnost. Myslím, že má dobrý nápady. Dokonce spolu budeme teď spolupracovat.

 

Kristýna ještě studuje?
Janja: Studuje, ale ne v Praze. Pak mě ještě baví "Belka" [společný projekt oděvní návrhářky Andrey Lojkáskové - LeAndrea a šperkařky Martiny Malé - Trudi for Dolls, pozn. 11 koček], od Andrey mám takové krásné šedomodré šaty kombinované s hnědou kůží.

 

Kde by ses chtěla vidět za deset let?
Janja: Rozhodně bych se chtěla živit svejma věcma - uměním a šperkama. Doufám, že to tak půjde. Po škole bych taky chtěla někam odjet.

 

Která země tě nejvíc láká?
Janja: Mně se nejvíc líbí Anglie. Tam se toho v týhle oblasti děje asi nejvíc a lidé jsou tam zvyklí utrácet za design. Tady to moc není, což jako chápu - ten standard je úplně jinde. Vidím to i na sobě, jak ráda bych si něco designovýho koupila, ale prostě na to nemám. Taky mně přijde, že tady je spousta módních tvůrců, kteří neprodukují zas tak kvalitní věci. Používají látky z Flex-Texu a chtějí za to nevím kolik tisíc. To je myslím špatný přístup.

 

To je určitě špatnej přístup a škodí reputaci autorský tvorby jako takový. Lidi pak mají pocit, že tu nic zajímavýho a kvalitního nevzniká a radši utrácí za cizí tuctový značky. Jinak díky za příjemný povídání a exkurzi do podzemních dílen VŠUP. A ať už budeš kdekoliv, tak ať se ti daří!

(autorem rozhovoru a fotografíí: 11 koček)

 

Janja Prokić

Klikáním na obrázky si prohlédněte galerii

 

Sdílet článek

Pokud vás článek zaujal a chcete podpořit práci autora, nejjednodušší způsob, jak to udělat, je kliknout na "To se mi líbí". Vaše odezva nás vede k tomu, abychom pokračovali v publikování, a proto děkujeme za každé sdílení nebo komentář. REDAKCE WORN


0 komentářů

Sděl ostatním svůj názor...

Pro přidání příspěvku se prosím přihlašte, nebo zaregistrujte.

Okomentovat


Čti dál